Okolí a historie

 O hradu Starý Herštejn (též Hirštejn)

Mezi pověsti o dějích, odehrávajících se za pradávných dob, patří i pověst o založení hradu Hirštejna. Zaznamenal ji Heber, který navštívil Hirštejn roku 1842, a to na podkladě vyprávění obsaženého v latinské kronice klášterní z r.1753.

Ve Friesku žil koncem VIII. století rytíř Radibold z Egmontu. Oženil se s bohatou Giselou. Přistihl ji pak při nevěře s jeho přítelem. Zabil oba a odejel s malou družinou. Přijel až do Řezna a připojil se tam k vojsku Karla Velikého (r.791), který právě bojoval proti Avarům. Odloučil se však po čase od vojska a odejel do lesů na pomezí Čech. Na vhodném místě dal tam postavit chaty pro sebe a svoji čeleď. Žil zprvu z lovu, později z loupežení. Na kterési loupežné výpravě se oddělil od čeledi a zabloudil. Večer se dostal k hrádku Frei-Seibolsdorf. Majitel hradu, starý rytíř Minnefried, považující ho za příslušníka vojska císařova, mu poskytl nocleh. Ráno setkal se Radibold i s krásnou dcerou Minnefriedovou, Elsou. Podplácením zjednal si později tajně přístup do hrádku. Vykvetla tajná láska s Elsou. V dorozumění s ní podařilo se mu ji zradou a lstí z hrádku unésti. Oženil se s ní a žil s ní na své tvrzi v lesích. Dal kácet les, zakládal dvory a vsi a přivedl do nich své lidi. Jednou jel s Elsou na lov a při pronásledování jelena se od ní tak vzdálil, že ji pak již nenašel. Elsa zbloudila v lesích a pátrání Radiboldovo a jeho čeledi bylo marné.

Asi za tři měsíce potkal Radibold v lese bílou laň a pronásledoval ji až vběhla do jakési skalní jeskyně. V jeskyni nalezl Elsu, která se živila mlékem té laně. Přivezl ji domů a ještě téhož večera se jí narodili tři chlapci. Na skalnatém vrchu, kde uviděl při lovu onu bílou laň, dal vystavěti hrad. Dostavěl jej roku 797 a nazval jej Hirštejn (pozn. Hirsch = jelen). Vrch, kde se shledal se svoji Elsou pojmenoval Elsenberg, z čehož – od jména Else=Liese- se utvořilo pojmenování Liesseberg. tedy dnešní Lysá hora.

Svým synům, když vyrostli ve statné rytíře, dal přídomek „z Elsenbergu“. Příslušníci tohoto rodu byli pak známi v turnajích a bojových hrách i jako „Hirnheimští“. Jde tu zřejmě o uměle vykonstruovanou pozdní pověst.
Připojíme hned i jinou – novější – pověst o Hirštejně, kterou zaznamenali Dusík a Pöhnl. Starý uhlíř hledal často na zbořeném Hirštejně poklad. Jednou nalezl vchod do starého sklepení, krytý těžkou kamennou deskou. Jeho žena pomohla mu desku odstranit. Ve sklepení uviděli velkou železnou truhlu. Na ní seděl velký černý pes s ohnivýma očima. Ustrašeni vrátili se domů. Vyprávěli o tom, ale nikdo se již do sklepení neodvážil. Dověděli se o tom i mniši v Pivoňském klášteře. Jeden z mnichů se pokusil psa –knížete pekel- zapuditi do pekel motlitbou. Podařilo se mu to, ale vždy jen jednou za rok –o Květnou neděli- na dobu jedné hodiny, kdy se v klášteře zpívaly pašije. Mniši nemohli však sami této hodiny použíti, neboť musili býti při pašijích podle klášterních pravidel všichni přítomni. Proto svěřili vše dvěma nebojácným pivoňským smolařům. Ti se vydali na Hirštejn aby při pašijích poklad vyzvedli a s mnichy se rozdělili. Poklad byl však tak veliký, že nebyli během pašijí hotovi s jeho odnášením, opozdili se a byli asi černým psem roztrháni, neboť se již nikdy nevrátili.

Jiná pověst z téže sbírky:

Na severním úbočí Hirštejna leží na rozhraní mezi lesem a lučinami studánka, matka Pivoňky. Její nikdy neklesající voda je čistá a studená. V největší hlubině této kruhové prohlubně, měřící asi 1,5m v průměru, leží zvon z hradu Hirštejna. Když byl hrad Hirštejn dobyt, tu jeho pán, obávaný rytíř Kopidlanský, aby unikl rukám pronásledovatelů a smrti v plamenech hořícího hradu ukryl se na hradní věži u zvonu. Ale i věž zachvátily plameny a Kopidlanský zahynul. Když se zřítilo prohořené trámoví hradní věže, spadl zvon, kutálel se po svahu dolů a zmizel ve studánce, která se od té doby nazývala „Glockenbrunnen“. Viděti zvon není možno, ale někdy je ho slyšet.

Sedláček píše pověst o paloučku nahoře pod Hirštejnským hradním skaliskem: Kdysi jej měl najatý jeden člověk z Vranova. Jednou, když posekal trávu na paloučku, zůstal tam přes noc, lehl si a hlídal seno. O půlnoci slyšel, jako by šlo kolem hradu procesí a muži i ženy se modlili a zpívali. Ulekl se a utekl.

Micko vypravuje pověst o divokém Hansi na Schneebergu, který uloupil Eleonoru, dceru jeho souseda na Frauensteinu, Satzenhofera. Hans byl pak jejím ženichem dostižen u svatebního oltáře v hradní kapli na Hirštejně a přemožen. Žil pak jako kajícník v klášteře v Schönthalu.


Papírna na Pivoni

V místě pod pivoňským klášterem, kde se dnes nalézají pstruží sádky, stávala kdysi ruční papírna.

Původní papírna na pivoňském statku kláštera augustiniánů, písemně doloženého bulou papeže Clementa IV. Roku 1266, byla založena zřejmě již v 1. polovině 17. století a patřila tak k nejstarším papírnám na území českých zemí.

Tato papírna však byla zřejmě zcela v rukou papírenského mistra a jednalo se zřejmě o malý závod. Osud pozdější větší papírny lze sledovat až od počátku 18. století, kdy nákladem kláštera byla tato zcela v blízkosti původní manufaktury nově postavena a roku 1711 uvedena do provozu.

Prvním papírenským mistrem byl patrně Baltazar Hayd, člen dosti rozvětvené papírenské rodiny, kterého později vystřídal jeho syn Jan Hayd a po jeho smrti jeho zeť Jan Jiří Pfitzner. Tento majitel si nevedl zrovna nejlépe, a jen s obtížemi si vydělával na obživu své rodiny a čeledi. Příčina byla zřejmě v zamrzající vodě v potoce Pivoňka a v nedostatku hadrů jakožto suroviny v tomto málo obydleném regionu. Ročně se zde vyrábělo cca 55 balíků papíru, z toho 20 balíků konceptního, 10 kancelářského, 20 savého a 5 poštovního, který se prodával hlavně v Praze.

Papírnu se podařilo oživit až na počátku 50. let, za převora Cyriaka Wotavy, kdy se zde vyrábělo již kolem 80 balíků papíru ročně. Po Janu Pfiztnerovi se papírny ujal jeho zeť Jindřich Bock ze Schönsee, ale ani tomu se nedařilo dosahovat plné kapacity papíry, tzn. 100 balíků. Tak se stalo, že např. v r. 1781 pracoval v papírně pouze mistr se 2 tovaryši a učněm. Po smrti Jindřicha Bocka papírnu provozovala jeho žena Terezie Bocková za odborného vedení Jana Jiřího Fuchse, papírníka v Postřekově. Poté se papírně dařilo mnohem lépe, dokonce např. v r. 1803 papírna vyrobila 180 balíků papíru, na něž spotřebovala cca 42 tun hadrů, nakupovaných zčásti v okolí, a hlavně z Horní Falce a z Bavorska. V r. 1807 se zde při 5 zaměstnancích vyrobilo dokonce 335 balíků papíru a v r. 1808 340 balíků.

Po r. 1824 papírnu převzala rodina Zieglerova, která však nehodlala nadále provozovat výrobu papíru. Wolfgang Ziegler byl totiž známý sklářský podnikatel, spoluvlastník brusírny skla pod papírnou, a objekt koupil pouze za účelem rozšíření svého sklářského provozu.

V současnosti se z objektů bývalé papírny zachovala pouze jediná budova, ke které současný majitel, Svaz rybářů, přistavěl další objekty a zřídil v blízkosti rybí sádky.


Kostel

Součástí augustiniánského komplexu je kostel, který na východní straně výrazně vystupuje z celého poměrně rozlehlého areálu. Na jeho jihozápadní nároží navazuje východní křídlo konventu, které spolu s jižním a západním křídlem obklopují obdélný dvůr. Barokní konventní budovy pravděpodobně zcela neodpovídají původnímu klášteru, situovanému patrně po jižním boku kostela. V tomto prostoru dodnes nacházíme východní pobořené zdi s gotickým portálem. Zbytek klenby dokládá, že jde o součást středověké prostory navazující na kostel. Ze severu byla středověká klausura vymezena terénní vlnou, do níž jsou dnes zahloubeny zbytky sklepu; na západě může na její rozsah poukazovat seskupení polozřícených staveb. Bez solidního archeologického výzkumu však nelze situaci spolehlivě posoudit.

Kostel sestává z lodi, původně zaklenuté pěti polí valené klenby, a rovně uzavřeného presbyteria o dvou polích raně gotické křížové klenby (západní pole je obdélné, východní čtvercové, obě se zdobenými svorníky). Klenební žebra chóru mají vejčitý profil a na rozhraní klenebních polí se sbíhají na svazkové pětidílné přípory s kalichovitými hlavicemi, přiléhajícími k půlválcovému korpusu. Podobné řešení s využitím třídílných přípor shledáváme v severovýchodním a jihovýchodním rohu chóru. V protilehlých rozích chóru spočívají žebra na vysoko posazených konzolách. Pole klenby od sebe odděluje pás hranolového profilu. Ve východní stěně chóru se dochovalo původní kruhové okno, pod nímž je umístěno vysoké okno lomené. V jižní zdi chóru je zachován portálek, ve vnitřním líci východní zdi je trojlistem uzavřený sanktuář. Architektura presbytáře je v českém prostředí zvláště neobvyklá a hovoří se o jejím přímém ovlivnění cisterciánskou tvorbou. Její nejranější datování směřuje do roku 1225, čímž by byla úplně prvním příkladem průniku gotické architektury do českého prostředí.

Z původního gotického kostela se zachovalo právě jen toto presbyterium; loď je mladším raně gotickým doplňkem.

Kostel roku 1953 vyhořel, a teprve někdy v období let 1970-72, kdy již klenba spadla, byl provizorně ochráněn novým krovem.

Ze 17. století pochází věž v jihovýchodním rohu presbyteria, která polygonálně vyrůstá z hranolového základu. Ta byla v roce 1987 podle starých vyobrazení rekonstruována. Architektonické řešení základu je poměrně prosté, zachovaly se v něm gotické detaily, pozdně gotický je trojúhelný štít presbyteria. Naproti tomu západní průčelí vzniklo jako raně barokní novostavba, jejíž kompozice odpovídá kostelům žebravých řádů. Liseny člení průčelí do tří os, z nichž střední je širší, a celou stavbu ukončuje trojúhelný štít. Architektura pak připomene tvorbu Martina Reinera a jeho bavorských pokračovatelů. Přiléhající východní křídlo konventního stavení je nepochybně nejstarší, v přízemí se dochovaly do dvora otevřené arkády.

V současné době se o obnovu kláštera a kostela stará Občanské sdružení Pivoňského kláštera Aurelius. Podrobnosti k záměru obnovy a další informace lze získat na StránceHttp://aurelius.pivon.cz/
(S využitím textů Občanského sdružení Pivoňského kláštera Aurelius.)


Pivoňský klášter Augustiniánů

Podle pověsti nechal kníže Břetislav I. postavit na Pivoni kapli na paměť svého vítězství nad císařem Jindřichem III. v r. 1040. Údajně se tak stalo v místě, kde kníže Břetislav po vyhrané bitvě usedl na pařez a vzdal hold svému vojsku. Říká se, že tento pařez byl zachován v kapli a v pozdějším klášteru i nadále jako památka na toto vítězství. Ostatně slovo „pařez“ se promítlo i do německého názvu osady Pivoň, a to „Stockau“.

V následujících letech byla tato kaple - po přestavbě vlastně již kostel-  ustanovena na klášter a obdařena okolními lesy a loukami. Klášterní kostel byl biskupem Šebířem vysvěcen roku 1047. Ve zprávě Paprockého (uveřejněno v Trajerovi - Die Budweiser Diöcese) se praví: „V r. 1047 nechal zřídit Břetislav na místě svého vítězství nad Němci klášter, s kostelem P. Marie, vysvěcený biskupem Severem, daný řeholníkům řádu sv. Augustina.“ Církevní archiv:
„Když pražský biskup Šebíř posvětil chrám a uvedl do kláštera mnichy poustevnického řádu svatého Augustina, přijel kníže Břetislav a položil na oltář základní listinu. Shromážděným řeholníkům přečetl z ní sám biskup Šebíř mohutným hlasem mimo jiné: ,...že kníže tento klášter založil, vystavěl, bohatě nadal a zasvětil Bohu, Pánu mocností, Matce Panenské od anděla pozdravené a Janu Křtiteli, patronu českých vévodů.´ Dále potom pokračoval: ,...že tento klášter má hlásati věčnou a vděčnou paměť na vítězství dobyté roku 1040 na tomto místě nad německým císařem Jindřichem III. a mniši že zde mají ustavičně modlitby konati za vévodu, jeho rod, za všechny budoucí panovníky české, jakož i za ty, kteří v tomto krvavém boji padli.´“
Zakládající listina byla zničena bud za husitských válek, nebo za požáru kláštera v roce 1573. První písemná zmínka o konventu (berní rejstřík plzeňského kraje) tak pochází z roku 1379, je však zřejmé, že k jeho založení muselo dojít daleko dříve. Dokládá to dochovaný presbytář konventního kostela, který vznikl podle odborníků nesporně již ve 13. století.

Terminus post quem poskytuje rok 1256, kdy papež Alexander IV. sezval do Říma superiory dosud existujících eremitských kongregací s řeholí sv. Augustina, které scelil do nového řádu augustiniánů eremitů. Řeholníci mnichovského kláštera náleželi k bavorské poustevnické komunitě sv. Viléma, proto byli nazýváni také vilhemité. Řádový oděv tvořila černá kutna, přepásaná pasem stejné barvy, s dlouhými širokými rukávy a hrotitou kápí. Jako všeobecná pravidla obdrželi řeholi augustiniánů. V cele každého konventu stál na tři roky volený převor, v cele všech konventů řádové provincie provinciální převor (prior provincialis) se čtyřmi definitory, v čele řádu generál, volený generální kapitulou.
Eremitorium na Pivoni byl první augustiniánský klášter v Čechách. Řeholníci museli složit osobně slib chudoby, mohli ale pro blaho řádu mít majetek a provozovat řemeslo. Zpráva Paprockého (uveřejněno v Trajerovi - Die Budweiser Diöcese): „Klášter byl jako mnoho dalších zničen po smrti Václava IV. Dlouho byl pustý, později znovu obnoven augustiniány.“
Za husitských válek řeholníci z Pivoně uprchli. V květnu roku 1421, když domažličtí dobyli hrad Herštejn, zde bylo upáleno 17 katolíků, převážně řeholníků z kláštera. Vlastní konvent a kostel však nebyly během husitských bouří výrazněji poškozeny. Bohuslav Balbín sice popisuje, že roku 1421 areál podlehl ohni, ten však pravděpodobně zničil jen dřevěné konstrukce. Horší újmu přineslo klášteru až rozhodnutí císaře Zikmunda Lucemburského zastavit řádový majetek do světských rukou. Ale protože se augustiniáni záhy do Pivoně vrátili a s pomocí papežského breve Bonifáce IX. se dokonce ujali i farní správy v blízkém okolí, dovolily jim jejich příjmy celý areál obnovit. Aby se zvýšily klášterní příjmy, zřídili augustiniáni výrobu potaše, obilný a papírový mlýn, zbrojní hamr a pivovar. Poddaní kláštera provozovali četná řemesla, v Mnichově dokonce vznikl první řemeslnický cech v Cechách, a to tkalcovský.
Řeholníci prosluli zejména jako přírodní lékaři a bylináři. V klášterních zahradách na Pivoni byly pěstovány léčivé byliny. Později dostal klášter také právo na zřízení lékárny. V Mnichově byl také z podnětu řeholníků zřízen celní úřad. Specifickým klášterním artiklem se stal chov hlemýžďů a pstruhů. Hospodářským otázkám byla vůbec věnována velká pozornost, zejména pěstování zrnin a hlíznatých plodu. Vedle pivovaru byla zřízena chmelnice, ale bez většího významu.
V roce 1573 se stal převorem kláštera P. Augustinus Becinauer, pocházející z bavorského Landshutu. Téhož roku vyhořel konvent a oheň zničil všechny písemnosti kláštera. Další rána následovala roku 1586, kdy veškerý tehdejší pozemkový majetek augustiniánů uchvátil utrakvistický majitel panství Petr ze Švamberka. I přes silně omezený tok klášterních příjmů se však augustiniánům v roce 1595 podařilo částečně obnovit sešlé stavby. „Léta potom 1595 kněz Kašpar Malesius rodem z Opole, klášter ten právě z gruntu vystavěl, a což bylo odňato, zase k němu přivlastnil,“ píše klášterní kronikář Pabrocius. Práce však patrně neměly velký rozsah a netýkaly se zřejmě celého areálu, protože to neodpovídalo potřebám v této době již silně zmenšené klášterní komunity. Obyvatelé okolí, většinou protestantského vyznání, projevovali ke klášterní komunitě stále větší nepřátelství, které vyvrcholilo roku 1606 zastřelením představeného kláštera, Kašpara Malesia. Přesto řeholníci v Pivoni vydrželi.
V r.1619 daly stavy klášter i panství vdově po Petrovi Švamberkovi Anně Maximiliáně; po bělohorské bitvě byl majetek klášteru vrácen vítězným císařem Ferdinandem II. Roku 1641 vyplenili Švédové klášter i s okolím a zůstali zde deset měsíců. V roce 1648 se Švédové objevili znovu, řeholníci se zachránili útěkem do Bavor, klášter ale musel zaplatit velké výpalné. Nelze doložit, kdy přesně byla poté zahájena obnova kláštera, ale nepochybně již roku 1666 stálo křídlo s refektářem. V té době se do čela konventu dostal P. Hyacinthus Langauff, nejprve jako vikář a o dvě léta později již jako převor. Tento úřad zastával 18 let a během své vlády věnoval značnou pozornost výstavbě kláštera. Postavil nový refektář s dlouhým traktem a horní cely. Jeho nástupcem od roku 1686 byl po šest let P. Alipius Ernst, pod jehož vedením došlo k významné přestavbě chrámu Panny Marie. Řeholníci pořídili chór s monumentálními varhanami a rovněž množství vyřezávaných lavic. V roce 1696 byl zřízen hlavní oltář, pod nímž je uložen památný pařez, na němž seděl podle pověsti kníže Břetislav. V roce 1686 byla přestavěna loď kostela. Dále ho rozšířila a celý slohově sjednotila raně barokní přestavba. Portál kostela však nese datum až 1691 a má výraznou raně barokní podobu s roztrženým frontonem.
Z církevních archivu:
„Po 700 letech, v letech 1740 až 1747, se snažil pivoňský převor Cyriak Votava toto slavné jubileum oslavit důstojným způsobem. Sedm let měla trvat tato velkolepá slavnost. Měla sem chodit procesí ze všech koutů země české i moravské a konat se zde slavné poutě. V klášterním kostele byl hrob blahoslaveného poustevníka Kolmana. Pro nastávající slavnosti bylo však třeba získat nové ostatky svatých. To uznával sám provinciál řádu Michael Mareš, neboť s těžkým srdcem pozoroval, že úcta klatovské Panny Marie, šířená klatovskými jezuity, pomalu, ale jistě zastiňuje Pivoňku. Měla-li se znovu obrátiti pozornost poutníků ke klášteru zapadlému v hlubokých lesích, mohlo to zmoci jen svaté tělo některého mučedníka, nebo mučednice Páně, nadané zázračnou mocí a silou. A tak se stalo, že provinciálu Marešovi se podařilo přivézt tělo mučednice Faustiny i s povolením, že může být veřejně vystaveno a uctíváno. (Dodejme, že Faustina je jméno latinské, její svátek připadal na 18. ledna a v češtině Faustina znamená ŠTASTNÁ.)
Zpráva o ostatcích svaté Faustiny se bleskem rozlétla po celém kraji, a tak zdaleka široka se hrnuli poutníci na Pivoň. Jednotlivci i průvody se hrnuli do kláštera, kde na oltáři ve skleněné rakvi odpočívalo tělo světice, ozdobené květinami vyrobenými ze stříbra, zlatých drátků a filigránového skla.
Slavnosti trvaly sedm let, ale končily vždy několikatýdenní zimní přestávkou, aby mohly být ozdoby kolem těla svaté Faustiny obnoveny. Vyvrcholením oslav byl vždy svátek navštívení Panny Marie. Klášter Pivoňský byl v tu dobu na vrcholu rozkvětu. V další etapě (1733 za převora P. Cyriaka Votavy) byla postavena nová chodba a sakristie, stejně jako zadní trakt kláštera, kanceláře a roku 1756 pivovar. V roce 1783 bylo v klášteře 17 kněží, 12 studujících a 5 bratrů laiků. Studující dokončovali svá studia nikoliv v klášteře, nýbrž na pražské universitě a bydleli u Sv. Tomáše. V klášteře mělo také sídlo Bratrstvo Sv. Šebastiána a Arcibratrstvo Utešující Matky Boží. Klášter měl povolení udělovat plnomocné odpustky.
Zvony pocházely z 16. století. Zvon Sturmglocke nesl nápis „Anno Domini 1575 Calendorun 5. Aprilis constructum est hoc opus Reverendum Patrem Franciscum Casparum etc.“ Na menším zvonu stálo: „P. Casperus Prior Stockensis hoc opus fieri eccuravit ad honoren 1. August in die s. Michaelis Archang hoc est 29. Septembris 1577.“ Podle císařského nařízení byl Pivoňský konvent zrušen 8. září 1787 a jeho jmění (141835 zlatých) propadlo Náboženskému fondu; bratři dostávali rentu 16 zlatých. V červenci roku 1800 se klášter v dražbě dostal do majetku pražského advokáta Leopolda Stöhra a poté byl přeměněn na zámek. Z konventního chrámu se stal farní kostel. Prvním lokalistou byl v Pivoni 24. září 1787 jmenován někdejší knihovník a archivář řádu P. Moric Křižátko. Sloužil zde až do ledna 1821, poté odešel na odpočinek a zemřel v témže roce.
V roce 1843 koupili někdejší konvent Thun-Hohensteinové a roku 1863 získal statek Pivoň hrabe František Coudenhove a spojil jej s Poběžovicemi.
V roce 1918 byla v konventu umístěna česká menšinová škola a policejní stanice s byty úředníků.
Po roce 1945 v někdejším klášteře sídlila armáda, později vojska ministerstva vnitra. Prostředky, vynakládané na údržbu kláštera, byly prakticky nulové. Poté, kdy budovy připadly státnímu statku, došlo k tak rozsáhlé devastaci bývalého kláštera, že předčila devastaci husitskou i švédskou.


Po stopách zaniklých obcí

Po r. 1945 zaniklo jen na území bývalého okresu Domažlice na 50 obcí, vsí a samot. Jejich zánik souvisí s vystěhováním německého obyvatelstva po druhé světové válce. Do opuštěných domů a usedlostí se poté nastěhovali dosídlenci dílem z blízkého okolí, dílem ze všech koutů republiky, dále Češi z Volyňska a další. Přicházeli sem také novodobí zlatokopové, kteří neměli v úmyslu se tu usadit, nýbrž pobrat co se kde dalo a zase zmizet. Zdaleka ne všechny usedlosti však byly znovu osídleny. Zbývající domy a statky pustly a chátraly. Postupně byly také pod dohledem či za tichého souhlasu úřadů rozebírány na stavební materiál pro stavebníky z vnitrozemí. Definitivní konec tomu dalo zřízení jednotek Pohraniční stráže, které v příhraničí vyhlásily tzv. zakázané pásmo, a budovy či jejich pozůstatky, které se v něm nacházely, téměř beze zbytku zlikvidovaly.
Přešla léta, zakázané území zmizelo a my zase můžeme do míst, která pro nás obyčejné občany byla více než čtyřicet let nepřístupná. Zanikly také emoce vyvolané událostmi kolem války. Dnešní generace na místa bývalých vesnic chodí spíše s určitou nostalgií, lidé přicházejí objevovat to, co tu po někdejších obyvatelích zbylo. Připomínáme si, že i tenhle kraj patřil k naší zemi, ať už lidé v něm žijící mluvili jakoukoliv řečí. Byla nám navrácena jeho historie.
Přijďte i vy podívat se na místa, kde žili lidé. Najdete tam po nich stopy, i když je to třeba jen zřícená zeď, železný křížek či studánka. V našem penzionu naleznete průvodce na nejzajímavější místa. Můžete zde také zakoupit knihu pana Zdeňka Procházky Putování po zaniklých místech Českého lesa - Domažlicko I., která obsahuje podrobný popis zaniklých vsí a spoustu fotografií. Pokud vás zajímají také staré legendy, pohádky a pověsti těchto míst, můžete si zde zakoupit též knížku O krásné panně Juliáně aneb báchorky a pověsti Českého Lesa.

Okoli1   Okoli 2
Pivoňský klášter byl podle legendy založen v r. 1040.   Pozůstatky hradu Herštejna jsou oblíbeným cílem turistů.
Okoli 3   Okoli 4
V okolí kláštera jsou lípy staré více než 300 let.   Bývalá ves Herštejnské chalupy se zázračnou studánkou.


 

 

Penzion Pivoňka:
Pivoň č. 32, 345 22, Poběžovice

tel.: +420 379 427 535
mobil: +420 606 684 512
  +420 737 239 737
e-mail: penzion.pivon@seznam.cz
  hana.vicar@seznam.cz

mapa

link

Náš rekreační komplex - penzion Pivoňka a chalupa Bonifác nabízí:

■  individuální ozdravné pobyty, sauna, fitness
■  rekonvalescence po operacích a nemocech
■  skupinové rekondiční pobyty
■  rodinné rekreace, oslavy, svatby, promoce
■  školení, kurzy, semináře
■  lyžování, sáňkování, pěší turistika , cykloturistika
■  sportovní soustředění, taneční zábavy, večírky, podnikové oslavy